2012 Lanškrounské listy - K.Kokešová
I NEJZARYTĚJŠÍHO GYMNASTU ZAČNE JEDNOU ZAJÍMAT MYSL

Řekněte jogín a většině lidí se vybaví komický obrázek muže na pouti uléhajícího na lůžko z hřebíků. O józe víme v Česku jako o druhu cvičení, ale dál naše znalosti nesahají. V Dolní Čermné provozuje tradiční jógu svitavský rodák Yogi Sat Náth (obč. jménem Roman Pavliš). Již rok se stará o to, aby se čermenský ašram podle jeho slov otevřel jako místo pro všechny upřímně hledající, otevřené a toužící po vlastní zkušenosti. Přestože je při styku s médii opatrný, dostalo se mi vřelého uvítání a hlavně pocitu, že mě i mou práci někdo respektuje. Nad zeleným čajem jsme se bavili nejen o duchovní cestě, ale i o tom, jak mu spadla hromada vyrovnaného dřeva a jak vypadá starost o dům a přilehlé pozemky. „Mluvím v náznacích a pro mnohé složitě... radikálně...,“ dodal s úsměvem.

Každý příběh má svůj začátek. Ten Váš začal ve Svitavách, kde jste se jako Roman Pavliš narodil a vyrůstal. Zmiňoval jste, že školský systém Vás poznamenal. Jaké jste byl dítě – ať už doma nebo ve škole?
Brzy po narození jsem pochopil, že mám být Roman. Když jsem jím byl, říkali, že mne mají rádi, usmívali se na mne, hladili mne. Když jsem nesplňoval očekávání, byl jsem špatný... Ze srdce mi svítila láska a dobrota, chtěl jsem ji prožívat s nimi, a tak jsem začal být Roman na plný úvazek. Ztratil jsem tím svoji přirozenost, přijal rodinnou, později sociální roli. A tak hrál syna, kamaráda, žáka, studenta, partnera, milence...a teď učitele tradiční yogy. K tomu, kdo ale skutečně jsem a proč, jsem se musel vrátit zcela na začátek...

Kdy ve Vás začalo zrát rozhodnutí vydat se jiným směrem než většina ostatních? Nešlo o rozhodnutí, ono se to prostě děje...
Zajímalo mne, co je za tím, co ostatní považují za normální. Ono se to „normální“ zdálo jaksi plytké, prázdné, nesvobodné, nudné, později špatné, pak smutné a nakonec přirozené...

Po absolvování střední hotelové školy v Poděbradech jste se dostal do služeb vlády, staral jste se o catering, působil v hotelu...jak se maturant dostane k takové práci? 
Škola zprostředkovala tyto možnosti už při studiu. Smoking, bílé rukavičky, broušené sklo, stříbrné příbory, archivní vína... pokrytectví, povýšenectví, manipulace, ztracená morálka a naděje... od srdce mi z toho bylo těžko. Nechtěl jsem být jako oni... ani jako ti, co jsem je obsluhoval, ani takový jako nadřízení, podřízení, ani jako máma, ani jako táta... Neznal jsem nikoho, kdo by To měl... To, co se pro mne stávalo každým dnem důležitější.

Český filozof Petříček tvrdí, že zemi,  kterou člověk neprošlapal pěšky, nepoznal. Poznával jste tímhle způsobem Británii a pak další země, nebo Vás to spíš vedlo k sobě samému?
Spěch nevede k hlubinné podstatě poznání. Lehce, citlivě, systematicky krok za krokem... venku i uvnitř, stále je kam jít. Chcete-li poznat své slabosti, odevzdejte své tělo a mysl slabostem druhých. Tvrdá škola poutníků. Je to o otevřenosti ve všech rovinách osobnosti. Zbavit se předsudků, očekávání, posuzování. Pozorovat, přizpůsobit se, najít ve všem to podstatné a to, co nás vzájemně spojuje. Všude jsem tak našel krásné, hodné lidi a svět mi byl bezpečným domovem. Tam, kde je ve vypjatých situacích sebekontrola, tam disharmonická energie „vyhoří“ jako vosk svíčky. Někdy šlo o život - tím hlubší poznání to přineslo.

Z Velké Británie jste se přesunul do Španělska a pak na Balkán – prošel jste za 6 týdnů albánské Alpy, Kosovo a Makedonii...co se ve Vás dělo za změnu?
Chtěl jsem cítit ty lidi a jejich pohnutky, které je vedly k vzájemnému vraždění. Tenkrát jsem pochopil, jak funguje masová manipulace médií, celá ta stádovitost a zneužívání kolektivní mysli. Vše, co jsem o bojích v Jugoslávii věděl, byla hloupost. To se později opakovalo ve všech zemích, rozdílnosti náboženských představ, kultury apod... Navždy jsem vyřadil sdělovací prostředky ze svého života. Já chci vědět a ne věřit! Víra je slepá.

Říkal jste, že jste si místa vybíral podle toho, kde bylo řečeno, že tam tzv. nic není nebo je to tam nebezpečné...potkal jste se někde na Balkáně s něčím, co bylo nebezpečné?
To, co jiní považují za nebezpečné, je pro mne zajímavé. To, co jiní považují za zajímavé, mne nepřitahuje... Uprostřed hor, v pouštích, v přirozenosti... tam TO cítím. Ztratil jsem pocit nebezpečí. Člověk si zvykne na umělé autority, střelbu i smrt. Nejsem tělo, mám tělo. Je jisté, že žádná jistota nebyla, není a nebude. Příchylnost k pomíjivému vede k utrpení. Na co si ale zvyknout nemohu, je, že lidé své slabosti považují za normální a dokonce za přirozené...

Většina lidí je zvyklá cestovat s kufry a dostatkem peněz, Vám se batoh tenčil a finance padly spíše na víza. Jak potom vypadá den cestovatele, který putuje téměř bez peněz? A co mu zbyde v batohu?
Napřed jsem jezdil stopem s batohem. Když jsem začal chodit pěšky, nesl jsem už jen dvě tašky do stran přes ramena. Kus igelitu, deku, dvoje oblečení, na noc všechno na tělo.  Dnes už cestuji jen do Indie, chodím bos, na ledovcích si zavazuji nohy do oblečení. Jezdí se mnou studenti z ašramu  za zkušenostmi. Další pěší pouť podnikneme již tento prosinec, a to na tři měsíce. Zájemci vítáni. O turistický výlet se ale nejedná... je to pro ty, kdo upřímně hledají.

Mezi cestami jste se vracel domů. Jak se Vaši rodiče smířili s tím, že je z Vás poutník?
Od Romana k Sobě jsem putoval světem s malými přestávkami devět let. V přestávce jsem studoval semestr Charitní a sociální práce v Olomouci, pracoval u koní ve šlechtitelské stanici, koncertoval na africký buben po ulicích a festivalech apod. Rodiče jsem navštěvoval na pár dní až týdnů, když jsem měl cestu kolem. Jsem jim vděčný za toto tělo a vše, co pro mne a můj vývoj obětovali a udělali. Jsme velmi dobří přátelé... každý týden u nich spím, když učím ve městech.

V roce 2006 jste strávil dva měsíce na mongolské plošině... co stálo za rozhodnutím vydat se právě tam, směrem na Východ?
To bylo na pěší cestě z Evropy do Indie. V Pákistánu jsem ale zaslechl o Karakorum přechodu přes hory do Číny, nikam jsem nespěchal, a tak se vydal tam. V Číně mne fascinovala provincie Nei Mongol na hranicích, předzvěst síly a vznešenosti pouště Gobi. A tak bylo jasné, že právě tam povedou mé další kroky. Mám rád koně, prostor, daleké horizonty a ticho. Tím vším  a mnohem více jsem v Mongolsku žil.

V rozhovoru občas jmenujete některé své učitele...kde jste vlastně potkal prvního? Těm prvním jsem se narodil. Srdce mi ale otevřel pan učitel Petrnoušek, u kterého jsem na střední škole bydlel.
S jógou jsem se setkal v gymnastické formě z knih, kterými jsem se snažil řešit své zdravotní problémy, doktorům jsem po zkušenostech své tělo nesvěřil. S tou tradiční pak na mezinárodním setkání lidí s touhou přírodní přirozenosti, sebepoznání a soběstačnosti v horách Rodopi v Bulharsku.

Popsat proměnu, kterou člověk prochází, není snadné, zvláště na prostoru tak povrchního a rychlého média, jakým noviny jsou. Přesto... zkuste mi říct, jaké jsou nejdůležitější milníky té Vaší cesty?
Světlo...Roman...Rodina...Zábava... Školy...Utrpení...Sex...Utrpení...Lpění... Utrpení...Touha...Utrpení...Averze... Utrpení...Strach...Utrpení...Znalost... Záblesk...Yoga...Paprsek...Služba... Světlo.

Vypravil jste se nejdříve do buddhistických klášterů...jak vypadá tamější den mnicha? A jak mnichy vnímají obyvatelé?
3:30 ranní zvonění, 4:00-6:00 meditace, úklid dvora, péče o zahradu, odchod na žebrání nebo v některých meditace, když je jídlo zajišťováno organizovaně z venčí, odpolední studium textů, konzultace se staršími, meditace, jídlo, meditace. Žil jsem v klášteře v Číně, Mongolsku, Thajsku, Laosu a Tibetu jako mnich v hlavních proudech buddhistické doktríny Hynayana, Mahayana, Vajrayana. Lidé si mnichů tradičně velice váží za jejich moudrost, morálku a vznešenost.. Zesvětšťování a „poamerikanizovávání“ celého světa však ničí tradice a úctu. Vlastně vše smysluplné... tedy co se smyslu života týče.

Co bylo impulsem k další cestě, směrem do Indie?
Každý, kdo se upřímně bez zaujatosti a s otevřeností vydá na duchovní cestu, neopomene nauku institutizovaných náboženství. A tak jsem přes Nový zákon našel ten Starý, Kabalu, Tóru, Korán, učení Buddhy a všech dalších svatých... cesta vede do Indie. Pokud chce badatel skutečně vědět, musí do autentického prostředí náboženských bašt. Otevřeně se přizpůsobit, avšak udržet nezaujatou svobodnou diskriminaci založenou na zkušenosti. A hlavně svoji omezenou zkušenost konfrontovat a využít v životě.

Jak se liší buddhistické tradice od jogínských? Buddhistický klášter od ašramu?
Buddhisté často zanedbávají tělo a to se jim stává nepřítelem. To mají společné s běžnými lidmi. Snaha o nenásilí „za každou cenu“ vede mnohdy k pasivitě a nezájmu o vnější život a společnost. Yogíni kultivují celistvost osobnosti, což je ze začátku delší a náročnější. Tělo i mysl, jakožto nástroje zkušenosti napřed vyčistí, a pak vzájemně vyladí... Žijí v aktivní rezistenci ignorance, své i společenské... jsou oddáni vznešené službě všem a všemu, nebo vibrují v askezi odloučenosti. Buddhismus je dílčí, Yoga celistvá. Sakhyamuni byl Yogi, a to z něj udělalo Buddhu, stejně tak, Ježíš byl žid. Ani jeden z nich nezakládal církev, ale učil své žáky, jak prostoupit závojem  k esenci Reality. Většina dnešních indických ašramů už neslouží tomuto účelu, ale jako uspokojování „duchovních“ turistů. Skutečný Gurukul (ze sánskrtu, guruučitel, kula - širší rodina, skupina žáků shromážděných kolem učitele, tráví společně veškerý čas včetně běžných úkonů, jako je vaření, praní...pozn. red.) je extrémně těžké najít, a být přijat je ještě mnohem náročnější. Ten, kdo se chce učit, hledá nejdřív mistra.

Vy používáte termín guru. Co si pod tím mám představit?
Gu - znamená slabost, neřest, špatnost, omezenost, zmatenost, neschopnost vnímat  Realitu, temnota, Ru - znamená odejmout. Dnes slovo stejně zneužívané jako další vznešená slova a jejich význam - Bůh, Láska apod.

Jaké „mistry“ jste na své cestě potkal a který byl nejzásadnější, dá-li se to tak vůbec říct?
Skutečný Guru je podle tradice esenciální podstatou života samotného a aspirant ho najde ve svém srdci. K tomu mu na cestě pomáhají průvodci, zkušenější přátelé. Z určitého pohledu je nejdůležitější začátek, z jiného správný průběh a z jiného cíl... všichni jsou stejně důležití. Guru je každý, kterého potkám. Teď Vy. V ašramu jste s ostatními žáky meditoval, pracoval, cvičil...

Od chvíle, kdy Vás mistr „vyhodil“ z ašramu, jste prožíval čím dál drsnější cestu. Jak vypadala?
Spíš se mi vysmál, co jsem to za slabocha, že se stále ještě schovávám s ostatními. Pak ale na cestu, k mému překvapení, vyrazil se mnou. Dovedl mne do jeskyně, kde mne nechal s instrukcemi denního režimu. Později mne vyhnal z jeskyně, jako slabocha, co se ještě stále schovává, a poslal mne na dalekou pouť s žebráckou miskou. Nakonec mi dal letenku- Praha a sdělil další instrukce. Tady je to pro mne drsnější než kdekoli jinde.

Někteří vesničané Vás na jednom místě začali uctívat. Co se přesně stalo?
Měl jsem za úkol zůstat 108 dní v tichu a usilovné píli. To jsem splnil a už jsem tak chtěl zůstat... Pak se objevili vládní úředníci a ohlásili odstřel celé jeskyně, před kterou jsem meditoval,  kvůli cestě k nové hydroelektrárně. Po odstřelu se z jeskyně vyplazil veliký, myslím, že pořádně rozespalý, had. Podle dávného příběhu žil Yogi Shiva s hady. Shivu dnes mnoho Indů uctívá tak, jako někteří Češi Ježíše. Navíc jeskyně nesla od pradávna jméno Shiva Guha - Šivova jeskyně. Fotografie zbytků jeskyně a mnohé další naleznete na našem webu pod galerií. Náboženští lidé se mne poté báli nebo mne rušili uctíváním, a tak jsem se vydal dál do hor. V této jeskyni dospělo mnoho yogínů minulosti osvícení. A tak, zdá se, že kvůli osvícení je znemožněno další Osvícení. Jak typické pro dnešní dobu...

Jóga je pro většinu Čechů spojená s nějakým druhem fyzického cvičení. Ale Vy toho praktikujete více... Charakteristická je asana, pozice a zároveň místo, kde se sedí, jde o pevnou, ale relaxovanou pozici a zklidnění mysli, pracuje se s dechovou kontrolou  pranayama. V podstatě se neustále jedná o propojení ducha a mysli a všech rovin. Nebo lze fyzicky cvičit jógu a nebýt dotčen v ostatních oblastech?
Jóga říkám tomu, co za tím lidé znají. Yoga říkám tradičnímu systému kultivace těla a mysli. To je ale něco jiného. Yatra je duchovní pouť. Yoga je uvědomění si celistvosti a dokonalosti, jež byla, je a bude. Jsme všichni potenciální Buddhové, Kristové apod... To, co nás od této zkušenosti odděluje, je nekultivovaná mysl v otroctví ega. Hrubohmotně vnímající člověk si může myslet, že pracuje jen s tělem, nebo myslí, ale vše je vším, a tak je jen otázka času, kdy i toho nejzarytějšího gymnastu začne zajímat mysl. Smyslové vjemy, emoce, myšlenky... až k esenciální podstatě života. Etymologicky je latinské re-ligare znovu-scelit synonymem sanskrtského Yoga. Yoga dělá z muslima lepšího muslima, z křesťana lepšího křesťana, ale proč by uklizečka nemohla dosáhnout manažerského postu? Tvrdím tedy: jsem křesťan, jsem muslim, jsem buddhista, jsem hindu, jsem člověk... ale také zvíře. A tak si dám pozor, abych byl to, co mohu být, a nebyl to, co býti chci.

Po návratu z Indie jste působil v ašramu v Mladé Boleslavi, pak jste se před rokem přesunul do Dolní Čermné.
Nejdřív asi musíme vysvětlit, co je ašram a jak funguje v Čechách, protože indické pojetí je o dost pestřejší... Správně Ashrama. Poustevna anebo klášter poskytující útočiště k duchovní kultivaci. Otevřením ašramu v průmyslovém městě jsem splnil první úkol od svého mistra. Mluvil o lotosovém květu uprostřed močálu... Otevřením ašramu v Dolní Čermné jsem splnil svůj druhý úkol. Poskytuje možnosti a útočiště těm, kteří ho hledají. Další je dokázat, aby byl soběstačný a mohl fungovat z dobrovolných příspěvků společnosti. K tomu směřujeme, ale vzhledem k vyladění společnosti to není lehké. V této chvíli jsme občanské sdružení. Avšak největším úkolem je vychovat nástupce, který mne předčí, tak se pozná, že jsem splnil své poslání a mohu se stáhnout do své přirozenosti.

Mluvil jste o potřebě otevřít čermenský ašram lidem. V současné době nabízíte řadu programů, od soukromých hodin po dlouhodobé studium a relaxační pobyty, detoxikační kúry...o co je největší zájem? A využívají ho místní, nebo spíše přijíždějí lidé zdaleka?
Nejvíce studentů přijíždí z velkých měst, hlavně Prahy a Mladé Boleslavi, kde již učím tři roky a kam pravidelně také dojíždím vlakem. Každý má jiné aspirace. Někdo se tu léčí z tělesných nebo mentálních disharmonií, závislostí apod., jiný chce čisté tělo, sílu, ohebnost, vitalitu, kontrolu emocí a mysli, relaxaci a stres management, někdo chce sloužit pro dobro ostatních, jiný studuje filozofii. Někteří chtějí být učitelé jógy, jiní Yogy. Někteří chtějí spasit svět a jiní sebe. Kdo se přizpůsobí režimu ašramu, je vítán. Čermenským jsem nabízel cvičení a bubnování zdarma. Možná pro pověst mých předchůdců, možná z jiných důvodů... neprojevili zájem.

Majitel jedné velké lanškrounské firmy u Vás absolvoval individuální terapii a chystá se i na další programy. Velmi si pochvaloval Váš přístup – tvrdost ve smyslu disciplíny a požadavků na jedné straně a toleranci  na straně druhé.
Máme za sebou základní posílení a protažení těla, dietologické změny, tajemství dechu a relaxace, detox trávení a začínáme se připravovat na žlučník a játra, navíc nastoupil do Ašramové školy yogy, aby tomu pořádně teoreticky porozuměl, uvědomil si hlubší smysl života, zvážil své přednosti a slabosti, ambice a potřeby, přezkoumal žebříček hodnot a priorit. Na někoho jsem přísný až drsný, na jiné jemný a milý. Často to kombinuji dle potřeby. Základ je důvěra a upřímná touha po změně.

Obecně se lidé spíš obávají, že po příjezdu na takové místo je někdo bude přesvědčovat o změně světonázoru...co byste jim odpověděl?
Nesnažím se Vás bavit, ani se Vám zalíbit, peníze mne zajímají jen pro provoz a rozvoj ašramu, i já tu pouze sloužím. Pravidla jsou jasná. Pro Vás i pro mne. Kdo si myslí, že všechno ví, zemřel. Už není schopen se učit. Jednou odejdu a nevezmu si nic... Tak jako Vy.  Já ale na smrt čekat nebudu!

Text a foto: Kateřina Kokešová
Yogapremananda (1980), Roman Pavliš, se narodil ve Svitavách, po střední škole 9 let cestoval od Evropy po Asii. Meditoval na pouštích, v horách, v klášterech, stal se učitelem tradiční jógy. Po návratu založil ašram v Mladé Boleslavi, od roku 2011 provozuje jóga ašram v Dolní Čermné (www.yogashrama.cz), kde nabízí spektrum programů pro jednotlivce i skupiny, stejně jako možnost dlouhodobého pobytu pro zájemce o učení se tradiční józe. Spolu s dalšími vyráží na několikaměsíční poutě do Indie.